Valkyria Chronicles Recenze Valkyria Chronicles

Valkyria Chronicles

sleepless.

sleepless.

10. 3. 2009 23:00 21
Reklama

Chudá tokijská čtvrť, vyhledávaná společnice Riki z Chryzantémy a ubožák Genšiči, který svou spalující touhu nedokáže a nechce zkrotit. Když tito dva v nádherné povídce „V kalném proudu“ navěky mladé prozaičky Higuči Ičijó vykonají společnou Sepukku, je v melancholické náladě svátečních dní slyšet okolo rakví šeptající sousedy Nové čtvrti. Obdivují estetiku odchodu mladé dvojice. Nuzný život proměnili v krásnou smrt, alespoň Genšiči – předsudky holt neodstraníš. Valkyria Chronicles je také sebevražda, komerční. A byla už od začátku. Sebevražda tak krásná a ve všech objektivních i subjektivních ohledech procítěná a bezchybná, že není třeba lkát nad hrou samotnou, ale nad tím, že nic podobného zas pěkných pár let určitě nevznikne. „Byla krásná, škoda jí,“ říká si čtenář s myšlenkou na krásnou kurtizánu, budete si to říkat i vy po zahrání Valkyria Chronicles.

Taktické RPG strategie patřily hlavně na osmi a šestnácti bitech k populárním žánrům a hry jako Vandal Hearts, Fire Emblem či Final Fantasy: Tactics komerčně opravdu bodovaly. Na PS2 držela strategickou vlajku firma Nippon Ichi, která se však ve větší míře soustředila na hardcore hráče a méně zapálené vyřadila ze hry. Jen proto může série Disgaea přežívat na PS3, PSP a DS i dnes, základna oddaných fandů ji drží nad vodou. A právě v tomto spočívá tragédie Valkyria Chronicles. Přijít dnes na trh s taktickou RPG strategií pro stále ještě nedostatečně masově rozšířenou platformu PS3 a nemít za zády podporu fanatických fandů, to je dobrovolná smrt. Zvlášť, když jsou na hráče kladeny přinejmenším dvě podmínky, které podmiňují atraktivní dojem a příjemnou zábavu.

(Pří)běh(na) 

Náklonnost k silně příběhovým hrám je jednou z nich. Na jednu bitvu připadá několik minut příběhových animaček, kde se v nádherném zpracování pohyblivých vodomaleb rozvíjí válečné dobrodružství party hrdinů i jejich osobní vztahy. Už za pár týdnů, někdy v průběhu dubna, začne japonský kanál Animax vysílat anime adaptaci Valkyria Chronicles, což potvrzuje dojem ze hry, který nezřídka pochybovačně našeptává, jestli se ještě hraje, nebo se sleduje seriál. Nikdy naštěstí nepřekročí kvantum vyprávěného příběhu nežádoucí metu nadbytku, kterou do jisté míry ukázal poslední Metal Gear.
 
Další překážkou pro jedny a důvodem k okamžité koupi pro druhé je silně stylizovaná grafika. V závislosti na úhlu pohledu vyvolává Valkyria buď dojem nepřekonatelného kýče, nebo pocit bezbožné dokonalosti (jen v ranku herním samo sebou). Bez ohledu na stranu, kterou si každý musí vybrat sám za sebe, dosáhli vývojáři něčeho úžasného. Vybroušenost, či spíše absolutní a bezkazová dotaženost stylu, do něhož hru obalili, si nic nezadá třeba s Okami nebo posledním Princem z Persie.

Teorie okamžiku

Nejenom animačky, které by bez jakýchkoli úprav mohly okamžitě rozsvítit obrazovky televizorů jako seriál, ale i hra samotná využívá unikátní grafický styl k prvotnímu šokování hráče, ale zejména k nastavení atmosféry válečné melancholie pozbývání okamžiku, která se jinde nalézt nedá. Je typicky japonská. Je to „mono no aware“ videoherní produkce, kdy si hráč užívá jedinečnosti okamžiku, zároveň smutní nad jeho okamžitou a nevyhnutelnou ztrátou, ale hltá dál kapitolu po kapitole v duchu hesla „ještě jednu bitvu a jdu spát“. Nehledejte žádné generické modely a obličeje, žádné lokace vytvořené stejným middlewarem, Valkyria má svůj vlastní obličej. Pravda, není to maska mnohovrstevnosti myšlenek či zpracování, ale do fáze, kdy by si videohry mohly něco takového dovolit, zbývá dlouhá cesta. Ne, tvář je jedna, neskrývá se pod ní nic objevného a světoborného, jen upřímná jednoduchost a naivita. V rámci videoherní produkce je však takováto přímočará originalita prezentace stejně odzbrojující jako pohled štěněte.

A že právě to spoustu hráčů odrazuje? Jistě, ale stačí šance, pět minut ve hře, zahrání dema z PSN a nekomplikovaná struktura konceptu, který však nabízí pestrou a propracovanou hratelnost, by určitě přesvědčila řadu prvotních odpůrců. A nejenom z řad vyznavačů koncepčně specifických konzolových RPG strategií. Drápkem by se zcela určitě zasekla do kůže všem, kteří nějakým způsobem inklinují k taktickým bojům na tahy a jasně, počítají se i ti, kteří si tento způsob měření sil oblíbili v tradičních RPG titulech typu Fallout a spol.

Motory žhaví, pilot chlastá 

Valkyria se rozjíždí pomalu a první bitvy jsou opravdu přehnaně tutoriálové, ale s nástupem větších bojišť, kdy hra konečně odemkne více bojových variant a nenutí hráči jen tu jednu správnou, se stratégům rozsvítí očička. A rychle přitom zapomenou, že RPG systém, jakkoli funkční, je nadmíru jednoduchý. Nevyžaduje levelování každé postavy zvlášť. Na cvičišti se zkušenostní body z bitev utrácejí za trénink všech jednotek dané šarže, takže se naráz zlepšují vlastnosti všem průzkumníkům, kulometčíkům, inženýrům, sniperům a tak dále. Podobně hromadné je i vyzbrojování jednotek. Za peníze utržené v bitvách příběhových i skirmishových šarvátkách (slouží právě pro získávání zkušeností a peněz, ale i nácvik různých taktik) se nakoupí lepší model zbraně či nová vlastnost zbraně a hra tento výdobytek okamžitě nadělí všem členům jednotky. Vyjmut je z toho pouze tank, který lze vylepšovat poněkud detailněji. Tohle zautomatizování nevadí hlavně proto, že šetří čas a vyhýbá se potenciálnímu zahlcení čísly, ve která by se proměnila každá postava.

V tom se opět projevuje silná příběhovost hry. Bez ohledu na skupinově stejnou úroveň dovedností má každý voják své předem dané specifické vrtochy či přednosti, s nimiž je v boji nutné počítat a využívat jich. Někdo třeba nesnese boj v přírodě, je to městská krysa, tak se jeho odolnost v terénních misích snižuje. A  kočka v uniformě se zase dostane do ráže jen, když je poblíž nějaký chlap nebo jí jde o život. V boji tedy přemýšlíte o jednotlivých osobnostech vojáků, ne o objektech připomínající lidi, u nichž jsou nejdůležitější čísla v tabulce. Hra tuto svou závislost na příběhových proprietách dokládá i spoustou doplňkového materiálu, který lze studovat. Ať už to je encyklopedie všeho možného od zbraní až po životní osudy každé poslední postavy nebo zápisky a články mladé novinářky, která bedlivě dokumentuje postup hlavního hrdiny, čili i hráče, od naivního studentíka přírodovědy až k statutu hrdiny. Právě proto je tohle provázání příběhovosti a hratelnosti tak nebezpečné pro druhý jmenovaný aspekt, který by sám o sobě nemohl plnohodnotně fungovat, jak je uvedeno výše.

Neboj se boje, Nebojso 

Aby však samotný boj nepůsobil dojmem impotenta, vybavili jej tvůrci krom žánrově obvyklých vlastností a uctívání systému vyvážených pro a proti jednou zásadní vlastností: hráč ovládá vojáky v tazích jako v akční hře. Žádné přesouvání z hexu na hex, ze čtverce na čtverec. Prostředí není ničím rozkouskováno, a jakmile dojde k výběru vojáka, může s ním hráč běhat, dokud mu nedojdou pohybové body. Výrazně to zvyšuje dynamiku boje a počet taktických možností. Nedá se dopředu vypočítat, kam nepřítel doběhne, ale dopředu to neví ani AI, kam doběhne hráč. Jakákoli akce se tak stává více než jen rutinním posunem jednotky na další pole a z výborné taktické strategie činí skvělou, protože dokáže hráče aktivně zapojit a často jej pořádně zapotí také ve chvílích, kdy se při hraní jiných podobných her dloube v nose. Soubojová část by se dala vylepšit opravdu jen obtížně, aniž by tím nedošlo k jejímu zborcení do nehratelného zmatku. Snad jen občasnou zacyklenost AI a možnost ukrývat se za všechny objekty a ne pouze za pytle s pískem by výsledný dojem ještě vylepšily. A že některé mise kvůli příběhu, který má ve všem přednost, končí faktickým nezdarem, aniž by to mohl hráč ovlivnit, je rovněž žánrové klišé, kterého se mohli tvůrci vyvarovat.

Valkyria Chronicles
Windows PC
PlayStation PlayStation 3

Verdikt

Na pohled krásná, skvěle hratelná a mírně inovativní taktická RPG strategie, která má srdce i duši, a přestože rozhodně není pro všechny, je ve své těžko postřehnutelné návykovosti nesmírně přesvědčivá.

Co se nám líbí a nelíbí?

Stylová grafika obstojí i v čistě technickém měřítku. Hratelnost dodržuje všechny tradice žánru, ale díky volnému pohybu postav je novátorsky dynamická. Naivní příběh neurazí, s postavami je radost manipulovat a obtížnost narůstá tak krásně pozvolně, že se chytí i doposud neposkvrnění hráči.
Nepřátelské jednotky se rády zacyklí. Start hry je až příliš pomalý. Nemožnost krýt se za každým objektem v lokacích mírně snižuje taktické varianty boje. Po pravdě řečeno, to není nic nového pod sluncem, ale provedení je po všech stránkách tak skvělé, že se nedá svítit.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama