Siren: Blood Curse

Přitažlivost japonských hororových příběhů v Evropě i Americe je způsobena zcela odlišnou duchařskou mytologií a samozřejmě i kulturou a náboženstvím. Vzniká z toho obrovská studna hororových, strašidelných a k smrti děsivých historek i příběhů, které se dají velmi efektivně zakomponovat do současnosti, aniž by tím ztratily cokoli na své působivosti. Typickým příkladem je hororová série Forbidden Siren pro PS2, jejíž první dva díly uměly strašit a děsit vskutku ukázkově, ale bohužel to neměly na svědomí pouze originální herní prvky, sugestivní zpracování a scénář, ale i řada nedodělků v designu lokací a herních mechanismů. Vývojáři z Japonského Sony však cítili, že původní námět a hlavně originální herní prvky, kterých vymysleli hned několik, mohli zpracovat mnohem lépe, mnohem čitelněji, aby se hráč nebál ovládání a designu hry, ale dusné atmosféry, příběhu a postav. Siren: Blood Curse ovšem není pokračování, je to převyprávění příběhu z Forbidden Siren s menšími změnami ve scénáři a hlavně s odladěným game designem.

Řekni mé jméno po zpátku a zdrhej!

Velký pokrok kupředu se hrdě staví na odiv už v prvním hratelném segmentu, kdy musí Howard Wright utéci před policajtem, z něhož se stal v mezičase “šibito“, bytost s neukojitelnou chutí zabíjet, která je posedla stejně jako další obyvatelé vesničky Hanuda. Proč je posedlý, co se ve vesnici děje, to bych raději nerozmazával. Lakonicky řečeno, policista jde po vás jako slepice po flusu, a protože se u toho divně kření a Howarda to evidentně děsí, není jiné možnosti než vzít nohy na ramena. V původní hře by nastalo půlhodinové bloudění, desetinásobné nahrávání pozice, než byste konečně zjistili, co máte dělat a jak to udělat. Siren: Blood Curse na to jde jinak, řekne hráči přesné zadání úkolu a s pomocí audiovizuálních vodítek mu nenápadně naznačuje, jak by toho mohl docílit. Odpadá tudíž bloudění a hledání problémů a překážek z předchozích dvou her, namísto toho je hráč musí „pouze“ řešit, což ovšem s ohledem na dusnou atmosféru okamžiku bohatě stačí. Když se ještě vrátím k Howardovi, úspěšné nalezení úkrytu před policistou je samo o sobě dosti strukturované a vyloženě nepřímočaré. Nemůžete se sbalit a zdrhnout do tmy, Howard je vystrašený a nezná terén. Je třeba prozkoumat možnosti, nalézt úkryt, za zády policajta se prodrat k východu a tak dále. V atmosféře děsivých zvuků, odporného prostředí a hrozby pohybující se poblíž je vítězstvím každá sekunda klidu a deset minut, protože déle vám celá tahle mise nezabere, se pak zdá jako hodina.

Špetka herní všehochuti

Největší podíl má z tradičních herních žánrů adventura a stealth akce, přičemž oba dva přístupy - mixované s troškou střelby a bušení do nepřátel – se střídají skoro v každé epizodě. Hratelnost Siren tak působí velice pestře a různorodě, alespoň v prvních třech kapitolách z celkových dvanácti. Za Howarda vyzkoušíte mix akce a stealth-akce, v roli desetileté Belly Monroe vás čeká výhradně stealth akce. S nepřáteli v patách a v neznámém prostředí se musí Bella dostat z bývalé nemocnice a nesmí se jakémukoli šibiťákovi dostat ani na dohled, jinak „Mission Failed“ a může se jet od posledního checkpointu znovu. Opět v Howardově roli se ještě ponoříte do eskortovací mise, kdy k obětování předurčené dívence Miyako říkáte “pojď”, nebo “stůj”, zatímco připravujete a čistíte cestu vepředu i vzadu, aby byla bezpečná. Tyhle sekce si z Forbidden Siren pamatuji jako to nejhorší, nejméně zábavné a strašidelné ne vlivem atmosféry a tíhy okamžiku, ale kvůli prkennému ovládání a naprosto debilní AI, která pohyby eskortované postavy vedla obvykle přesně tam, kam jsem nechtěl. Fakt, že v Siren: BC fungují zcela bezchybně a zapadají do celkové struktury vyprávění, ospravedlňuje sám o sobě existenci tohoto remaku.

To..to..to..to..to jsem měl říct já!

A další důvody, proč Siren: BC po konzumaci jedné čtvrtiny vítám soudružským polibkem, se z nervových center na jazyk derou proudem horské bystřiny. Epizodickému formátu odpovídá i prezentace a tím nemyslím grafiku ve hře, ale televizní triky, které hráči řeknou, že má co do činění s opravdovým seriálem. Konkrétně to jsou rekapitulace děje na začátku každé epizody, předěly mezi kapitolami ve stylu známé Čtyřiadvacítky a audiovizuální výcuc z toho, co si zahrajete v příští epizodě. Další příjemností, která přitažlivost Siren: BC roztahuje mimo čistě herní teritorium, je archiv, který se postupně doplňuje informacemi a předměty nalezenými během hry. Studiem těchto záznamů v archivu, který se váže k celé hře a ne pouze jednotlivým epizodám, získává hráč širší povědomí o tom, co se v Hanudě děje, a může si informace dávat do kontextu. Studium záznamů v archivu je stejně zábavné a strašidelně či děsivé jako hraní samotné. Jako když si o něčem, co povrchově znáte, přečtete něco dalšího na Wikipedii nebo v knížce a získáte na to úplně jiný pohled. A protože události v Siren: BC jsou opravdu zamotané, bude příležitostí k nacházení nových úhlů pohledu celá řada.

Už zmíněné změny ve scénáři jsou sice z globálního hlediska drobné, protože nemění hlavní kostru vyprávění. V mnoha ohledech mu však dodávají větší šmrnc a pomáhají západnímu hráči s porozuměním cizokrajné mytologie a společenských zvyklostí. Proto nelze brát částečnou náhradu japonských hrdinů Američany jako otupování původního sdělení. Amíci se totiž celé řadě sledovaných jevů ve hře diví stejně kravsky jako sám hráč, s jehož vlastní pomocí pak daný jev popíší a pomohou tak hráči s pochopením. 

To..to..to..to..to je konec...

Aniž bych chtěl Siren: Blood Curse předčasně stavět na piedestal pro nejlepší hororovou hru současnosti a zároveň z ní dělat ukázkový příklad toho, jak má vypadat epizodická hra, tak jsem stejně pevně přesvědčený, že tomu tak nakonec bude. Přitom remaky nemám příliš v lásce. Upozorňují na to, že všechny ty krásné vzpomínky na hry z před pěti a více let jsou jen efektem nostalgických růžových brýlí, aniž by mě byly schopny přesvědčit o tom, že mělo smysl zrovna starou hru vykopávat a oživovat. Ani v tomhle mě ochutnávka Siren: Blood Curse nezklamala. Forbidden Siren jsem přes všechny neduhy držel ve vzpomínkách jako skvělou hororovku. Siren: BC mě této falešné nostalgie, která nerespektuje přirozené stárnutí her stejně jako čehokoli jiného, zbavila a na rozdíl od jiných remaků mě ale hned vzápětí sadou změn a vylepšení přesvědčila, že původní námět mělo cenu oprášit a znovu zpracovat. Takže výsledek? Těším se na 24. července, kdy se na PSN objeví balík prvních tří epizod, který bude stát cca 150 Kč.