Alpha Protocol - první dojmy

Pocit, který ve vás převažuje první zhruba dvě hodiny hraní Alpha Protocolu se slovy moc dobře popsat nedá. Mísí se v něm totiž jak nadšení, tak částečná frustrace. Ne snad, že by hra byla ze začátku vysloveně špatná, jenom vám bude chvilku trvat, než si zvyknete na její poněkud rázovitější styl hraní. Dočista pryč jsou totiž prakticky všechny pomocné berličky, které známe z většiny dnešních her. Nejlepším příkladem budiž ukazatel zdraví. Ten máme dlouhá léta zafixován s tím, že v případě nebezpečí a blízké smrti se schováte za roh, počkáte, až se situace uklidní a okamžitě se vrhnete zpět do akce. Ne tak v Alpha Protocolu. Zde máte ukazatel zdraví pevně daný a musíte si ho doplňovat lékárničkami, ovšem s jistou novinkou autoři ze studia Obsidian přeci jen přišli. Když na vás nepřátelé začnou střílet, neubývá vám rovnou přímo zdraví, nýbrž jakési vaše brnění, které se velmi pomalu doplňuje. Alespoň se ale díky tomu naučíte postupovat obezřetně a neběhat jako splašení z místa na místo.

Štvancem proti své vůli

Pokud se však cítíte být novým Chuckem Norrisem, máte tu samozřejmě i možnost pobíhat se dvěma samopaly v rukách a na nějaké vyhýbaní alarmům se vůbec neohlížet. Alpha Protocol totiž od začátku klade důraz na to, že ho můžete hrát skutečně jakýmkoliv stylem. Byť jsou úrovně koncipované jako dlouhá chodba se začátkem v bodu A a koncem v bodu B, tak je pokaždé možné je projít několika způsoby, z nichž ani jeden není nějakým způsobem zvýhodňován, či penalizován. Máte chuť se pomalu plížit od rohu k rohu a stráže omračovat přesně mířenou ranou do zátylku? Chcete zažít nekonečné střílecí boogie? Nebo toužíte po vzájemném kombinování obou stylů a jejich střídání přímo během mise? Prostředky, které si nakupujete v přestávkách mezi jednotlivými misemi, lze použít naprosto bez omezení a limitováni budete pouze vlastní fantazií. S postupným vylepšováním vašich schopností jich na sebe samozřejmě budete moci navěsit stále více a více, ovšem musíte si na ně nejprve vydělat.

Alpha Protocol totiž nemá příběh v klasickém stylu. Ano, je tu nějaká dějová linka, která vás jakž takž vede kupředu, ale samotnou výplň si tvoříte vy sami. Ve verzi, kterou jsme testovali, předcházel hlavní hře přísně skriptovaný prolog, ovšem hned poté jsme si mohli vybrat, zda nejprve začneme plnit mise v Moskvě, na Taiwanu nebo zaletíme do Říma. Mezi lokacemi šlo, stejně jako v Knights of the Old Republic (druhý díl mají na starosti také lidé z Obsidianu), plynule přepínat klidně i po splnění jedné jediné mise. Na každém z míst přitom pronásledujete jiné cíle, potkáváte jiné postavy a ve výsledku se tak jedná o tři (prázdná políčka v menu slibují víc lokací) zcela oddělené segmenty, které mají i své vlastní vyvrcholení v podobě grandiózního konce.

Agent na pohovoru

Byť by se mohlo zdát, že ve hře nejde o nic jiného, než o likvidování nepřátel, není tomu tak. Velmi důležitou roli zde hrají i rozhovory. Spousta rozhovorů. Moře rozhovorů. A ani jeden z nich si nemůžete dovolit lidově řečeno vypustit, neboť by to mohlo mít vliv na váš další postup. U každé z postav, které ve hře potkáte, si totiž budujete oddělený osobnostní profil, který v závislosti na vašich odpovědích může být buď kladný, záporný, nebo negativní (ten je nastavený na začátku u všech). V případě kladného profilu vám daná osoba mnohem ochotněji nabídne pomoc, při rozhovoru budete mít na výběr bonusové odpovědi a navíc vám většinou poskytne přístup k pokročilejším technologiím, které byste si jinak vůbec nemohli pořídit. Negativní profil je jasný na první pohled – postavy vám budou odsekávat, pomoci se od nich dočkáte jen stěží a občas se dokonce stane, že po vás přímo během vašeho monologu začnou střílet. Dialogový systém je co do technické stránky udělán naprosto totožně, jako v Mass Effectu, takže je velmi přehledný a poměrně intuitivní. Stejně rychle se zorientujete i při páčení zámků, obcházení bezpečnostních obvodů a odhalování počítačových hesel. Všechny tyto disciplíny mají své vlastní minihry, které jsou poměrně zábavné a neomrzí se ani po dvacátém pokusu.

Podle protokolu

Co se technické stránky týče, není Alpha Protocol žádný zázrak. K dispozici jsme měli prakticky hotovou PC verzi hry, a ačkoliv grafika nevypadá na první pohled špatně, při bližším zkoumání narazíte na hned několik mušek, které si hodně říkají o to, aby je někdo zaplácnul. Řeč je hlavně o celkovém prostředí, které působí velmi stroze. Například plocha před hangárem vypadá opravdu jako plochá plocha před hangárem se třemi betonovými díly (což má být jako kryt), jednou vyčuhující tyčí (přimontovaný kulomet) a hnědou krabicí (letištní budova. Skladiště plné nepřátel zase opravdu je skladiště s nepřáteli, soustavou dvaceti žebříků, sedmi sloupů a několika krabic uprostřed. Funkce v tomto případě daleko převážila nad jakoukoli estetikou a reálnou funkčnosti. To samozřejmě nemusí být nutně bráno jako zápor, nicméně třeba poslední Splinter Cell dokázal, že se s tímto „problémem“ za poměrně malého úsilí a trochy fištrónu dá vypořádat velmi elegantně a jednoduše.

I přes jakékoliv výtky se ale musí nechat, že celou hrou proletíte jako nůž máslem. Jednoduše vás chytí za flígr a nepustí, dokud nepadnete k zemi vyčerpáním, což zni velmi slibně. Je navíc třeba mít na paměti, že jsme zkoušeli jenom betaverzi, v níž rozhodně nebylo přítomno vše, co bude ve verzi plné. Pokud se autoři při dokončování zaměří na drobná vylepšení v oblasti vizuálního zpracování, odstraní kovový hlas z dabingu většiny postav a dotáhnou do konce solidně rozjetý příběh, tak o ni rozhodně nemáme nejmenší strach. Alpha Protocol by se naprosto s přehledem mohl stát nejen prodejním černým koněm první poloviny tohoto roku, ale zabodovat by mohl i co se týče úspěchu u kritiky. Předpoklady k tomu rozhodně má.